Je ráno 21. března 2013 a právě máme před sebou cestu do Rudolstadtu v Německu. Naštěstí všichni dorazili v pořádku a se vším, co bylo třeba. Po ránu jsou všichni ještě trochu zamlklí, někteří se ještě úplně neprobudili a v autě je klid. To ale netrvá dlouho a zábava se pomalu rozjíždí.
Právě přejíždíme hranice. V autě začíná být opravdu veselo. Pan řidič si zapnul navigaci, ale jede si podle svého a navigace neustále protestuje. Z reproduktoru se nesou poznámky typu: „No co to je, ty mi snad nevěříš?", nebo „Doufám, že víš, co děláš.", a: „Víš co? Tak si jeď, jak chceš." Všichni se tomu samozřejmě smějeme, protože se to opakuje na každé křižovatce a na každé odbočce z dálnice.
Dojíždíme do Rudolstadtu a uvítací výbor školy na nás už čeká. Mají pro nás připravený opravdu bohatý program. Nejprve nás zvou k malé přesnídávce.
Po svačince nás provádějí školou, navštěvujeme jednotlivé třídy. Po prohlídce se dělíme do skupin po dvou. Každá skupina má přidělené průvodce z místní školy, kteří se o nás starají a vodí nás z jednoho pracoviště na druhé. Na jednom vyrábíme krásná velikonoční přáníčka, na druhém ozdobné závěsy ze skořápek a přírodnin. Poslední stanoviště je ve školní kuchyňce. Zde jsou připraveny piškotové koláčky, které zdobíme různými cukrovinkami a vytváříme typické velikonoční hnízdo.
Je poledne. Pilně jsme pracovali a teď jsme pozváni na polední občerstvení. Hostitelé si pro nás připravili místní krajovou specialitu – grilovanou duryňskou klobásu.
Nastává poslední část programu. V této části Německa tradičně o Velikonocích rodiče dětem na zahradě schovávají vajíčka a různé dobroty. Říká se tomu „velikonoční hnízdo", a děti je pak musí hledat. Každý z nás má jedno takové hnízdo schované ve školní zahradě. Hostitelé byli hodní a balíčky schovali tak, abychom je rychle našli.
Naše návštěva v Rudolstadtu pomalu končí, je čas vyrazit k domovu. Se všemi se loučíme, shodujeme se na tom, že to byl skvělý den a těší nás i pochvala za snahu o komunikaci v němčině.
Jarmila Teplá